"Mami... Tati... Já jsem tak trochu... na kluky." Chlapec, sedě v křesle, hlavu v dlaních, už nepromluví slovo, jeho rodiče naproti němu s ústy mírně otevřenými a otec, tepající žilka na čele, a matka, obočí nechápavě skrčené. Na pokoj dopadl, ne stín, ale težký... těžký co? Ale vlastně, stín taky, a potom dusno, aale vzduch chladný. BUM, jako rána, ale vlastně nic, nic to není, BUM, nic se neozývá, BUM, ale stále je tu ticho, stále, vždycky bylo.
Ta znělka, kdy je situace obzvlášt vypjatá, kdy se postav zmocní úlek a nenachází slov.
Ovzduší po hádce, jemné či hrubé, dusící a připomínající, co chceme zapomenout a co zapomenuto být chce.
A taky večer, být vzhůru a sedět, poslouchat šumění, ačkoliv žádné není, protože ticho. A pak nemoci usnout, protože hluk je to, při čem jste se odmala naučila spát.
A taky to, když se jde, ale nemluví, to nepříjemné, kdy není co říct, ale mělo by. Liší se od toho, kdy není potřeba cokoliv říct - to sem nepatří.
Tohle, tohle je ohlušující ticho. Jak jinak bych vám to měla vysvětlit než zmateně a slovy, co, stejně jako zadané téma týdne, k sobě zdánlivě nepatří?
Ugh, nevím, co bych měla k článku ještě přidat... Zní to tak nějak konečně, ačkoliv je to strašně krátké.
Kritika, hvězdičky, komentáře, to všechno vítané. (Kritika zahrnuje kritiku i pochvaly.)
Díky a zase jindy,
SF
Tohle je trochu... zvláštní. Některé formulace znějí neobvykle ("...a co zapomenuto být chce"), vykládej si to jako kritiku či kompliment dle vlastního uvážení, nevím, zda to nebyl úmysl. Ale myslím, že přechodník v první větě by měl správně znít "sedě", ačkoli nejde o úplně obyčejného chlapce ;), a od podmětu být oddělený čárkou.
Ty části "když se jde, ale nemluví" a poslouchání zvuků, které nejsou, se mi moc líbí :)